VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ
O Adlinčiných radách, velikém pádu Modrého Toho a ještě větším loučení.
Když si dost užili první slast z borůvek, začalo Modré To vyprávět. ,,Já patřím na duhu. Bydlím na ní odmalinka, v modrém proužku. Na duze je to nejkrásnější bydlení na celém světě. V našem modrém proužku jsme všichni úplně celí modří, někdo světlounce, jiný tmavě jako obloha pozdě večer. A jak to tam voní! Po borůvkách a po švestkách a po modrých hroznech. A létají tam hejna modrásků a ledňáčci a taky modří papoušci - víš vůbec, jak vypadá papoušek? Jéje Adlí, jak tam je nádherně!" Modré To vyskočilo a začalo se zvláštně motat a taky zpívat:
,,V modré duhové krajině
voní to po hroznech, po víně.
Modrou nosíme povinně,
modro máme i v komíně!"
Najednou se posadilo a celé zesmutnělo. ,,No jo, tam je nádherně, ale já tam nejsem. Tady je taky nádherně, ale já patřím na duhu. Ale jak se na ni dostanu? Cestu neznám..." Adlinka se podivila. ,,Jak to, že neznáš cestu, když odtamtud přicházíš? To přece nedává rozum. Odkud jsi přišlo? Když tudy půjdeš pozpátku, musíš přece dojít až zpátky na duhu." Adlinčinka rada zněla rozumně, ale Modré To vypadalo ještě smutněji. ,,Máš pravdu, Adlinko, kdybych šlo rovně, cestu nepoznám, zato když se vydám pozpátku po svých stopách, nemůžu se ztratit. Ale ono to má háček. Já jsem z duhy neodešlo, já z ní spadlo. Víš, jak vznikne duha?" Adlinka zavrtěla hlavičkou. Měla duhu moc ráda, ale vlastně nikdy ji nenapadlo přemýšlet, z čeho je.
,,Duha je z deště a ze sluníčka zároveň. A tak si lítá po světě a ukáže se vždycky tam, kde naráz prší a svítí sluníčko. Je to ale pěkně bujný koníček, řeknu ti, vždyť je mokrá a suchá zároveň! A nejdivočejší je teď na jaře, když hodně prší a hodně svítí. Teď zrovna přistála tady u vás, ale protože začalo hodně svítit sluníčko a duha vyčmuchala, že někde blízko lije jako z konve a že je tam potřeba, vzepjala se, vyskočila a rozběhla se tam. No a jak se najednou zatřásla, zrovna jsem se ničeho nedrželo a spadlo jsem. A teď nevím, jak zpátky."
Modré To vypadalo, že se brzo rozpláče. Adlinka ho hladila po hlavičce a utěšovala. ,,Neboj, ona pro tebe určitě přiletí. Můžeš zatím bydlet u mě, mám místa dost a postýlku moc pohodlnou. Anebo," plácla se Adlinka do čelíčka, ,,ji dohoníme a vrátíme tě zpátky! Nemůže být přeci daleko a teď prší tak často, že ji určitě musíme brzo potkat." Modré To se zaradovalo. Adlinčiny rady zněly moc dobře a chytře. Jistě, když se teď vydají na cestu, určitě duhu brzičko chytí.
,,Adlí, balíme!" zavolalo a zvedlo se z lavičky tak prudce, až se Adlince rozkmitala tykadla. Vyskočila a vběhla do chaloupky. Tam se zarazila a bezradně se rozhlížela. ,,Modré To! Co si mám vzít na cestu? Nikdy jsem nikam na výlet nešla, zato ty lítáš po světě odmalinka." Modré To se zamyslelo. ,,No jo, ale já lítám s celým svým bydleníčkem, kamarády, s naší zahrádkou a naším potůčkem a tak vůbec. Vlastně samo nevím, co si s sebou vzít. Ale asi nějakou peřinku, kdybychom duhu do večera nechytili a taky nádobí, abychom měli na čem vařit oběd. S jídlem si starosti dělat nemusíme, kde jsem já, tam je voda a taky všechno modré ovoce, na jaké si jen vzpomeneš - borůvky, švestky, hrozny..."
Adlinka si tedy vzala peřinku a něco na vaření, pro jistotu ještě sukýnku do zásoby a taky kostku cukru a dva klásky obilí. No nesmějte se, Adlinka byla maličká a s kostkou cukru sladila celý půlrok a klásek byl pro ni jako pytel zrní. Aby to všechno nemuseli nést v náruči, vytáhla Adlinka vozíček žebřiňáček, se kterým jezdívala sbírat dobré věci. Všechno na něj naložili, Adlinka zavřela chaloupku a vydali se na výlet za duhou.
Ale nedošli ani do půlky paloučku, když na ně padl stín. Modré To se leklo a malinko uskočilo. Adlinka se jenom smála. Ten stín znala moc dobře a znamenal, že má blizoučko nad sebou svou věrnou velikou kamarádku. A opravdu, vlaštovka ladně přistála přímo před nimi. Vypadala trošičku smutně. Adlinka nerozuměla, co se děje. Jiřka jí to ale hnedle vysvětlila. ,,Adlinko, ty jdeš někam na cestu a ani se s námi nerozloučíš? Vždyť bychom ani nevěděli, kam ses nám poděla! A hlavně se mi bude tak moc stýskat, vždyť jsem zrovna přiletěla." Adlinka ji pohladila po černé hlavě. ,,Ale Jiřinko, co tě nemá! Vždyť já jdu jenom doprovodit Modré To a hned budu zase zpátky. Jestli nepřijdu domů dneska k večeru, určitě se vrátím zítra." Vlaštovka se upokojila, popřála jim pěkný výlet a doprovodila je až na kraj loučky.
Žádné komentáře:
Okomentovat